Michael Wellner-Pospíšil se narodil v roce 1955.
Jeho otcem byl Ladislav Pospíšil, jeho matka se narodila v Brně v rodině židovského
podnikatele Karla Wellnera, jímž se podařilo uprchnout před Hitlerem
13. března 1939 lodí z Bratislavy do Palestiny. Michael vychodil gymnázium
Jana Nerudy v Hellichově ulici v Praze a po maturitě se přihlásil na Filmovou
fakultu. K filmu neměl daleko (v dětství si vyzkoušel několik výrazných dětských
rolí). Zdolání FAMU tak bylo logickým krokem v životě, který byl však
ztížen otcovou účastí v Československé armádě na západní frontě. Michael byl
nakonec na školu přijat a naučil se nejedné profesi (poznal kameru, střih, režii, či
práci se zvukem). Díky otcově slabosti pro francouzštinu (což byl pouhý jeden
z devíti jazyků, které ovládal) měl i Michael sklony vyhledávat francouzskou
kulturu. V roce 1978 se mu podařilo získat stipendium na Nové Sorbonně v
Paříži, kde na zlomu let 1978 a 1979 prožil šest měsíců. Tehdy padlo definitivní
rozhodnutí, že v Paříži bude žít. Získat povolení k pobytu nebylo nic lehkého
a Michael tak vyhledal v Paříži francouzskou kamarádkou, kterou znal z Prahy
a překvapil ji otázkou, zdali by se za něj (kvůli povolení o pobytu) neprovdala.
Dívka napřed souhlasila, ale později Michaela nepříjemně zaskočila, když se
rozhodla z celé věci vycouvat. Nabídla řešení – místo ní si vezme její starší sestru.
Starší sestra Marie-Paule s fingovaným sňatkem souhlasila a paradoxně se
z toho stalo jedno z nejpevnějších manželských pout, které trvalo 32 let. V roce
2013, žena Marie-Paule zemřela. Postupem let si Michale vypracoval pověst
člověka, se kterým je třeba počítat. První prací, související s filmem, bylo v roce
1981 objíždění Francie po prázdninových kempech a promítání filmů, které si
sám mohl vybrat. Po třech letech se naskytla příležitost pracovat v Národním
audiovizuálním institutu (INA), čehož Michael ihned využil. Jeho úkolem bylo
učit zaměstnance různých francouzských organizací, které pro své podnikové
a reklamní potřeby zřizovaly vlastní audiovizuální oddělení (zde zúročil
zkušenosti z FAMU - učil práci s kamerou, střihat a vlastně kompletně vše, co
v Praze vystudoval). Po čase se znovu vydal na objížďku po Francii. Tentokrát
školil pracovníky takovýchto oddělení a také sám připravoval audiovizuální
materiály (napřed reklamní pořady pro televizi a posléze také vlastní projekty
dokumentárních filmů).
Z rukou francouzského ministra kultury obdržel vysoké státní vyznamenání
a stal se Rytířem řádu umění a literatury za rozvíjení česko-francouzských vztahů
(2005).
